Gamer Pie 3 – Herní festival Brno
Aj túto jar mali priaznivci počítačového sveta možnosť ochutnať kúsok z herného koláča.
Jan Steklík – Dům umění města Brna
Na podzim se v Domě umění města Brna uskutečnila retrospektivní výstava Jana Steklíka, která vůbec poprvé představila jeho celoživotní, rozsáhlé dílo. Výstava ukázala autorovy rozmanité výrazové polohy a představila jeho jedinečný smysl pro humor, ironii a absurditu.
Abychom pochopili Steklíkovu tvorbu musíme si nejdřív představit jeho osobnost v širším společenském kontextu. Jan Steklík se narodil 5. 6. 1938 v Ústí nad Orlicí, kde studoval Střední průmyslovou školu textilní, kterou nedokončil kvůli trojce z chování za pouštění jazzu ve školním rozhlase. Na přelomu 50. a 60. let tedy ze školy odešel a začal pracovat v Pardubicích, v propagačním podniku Kniha, kde se ale věnoval vlastní tvorbě. Na začátku 60. let začal Steklík jezdit do Prahy. V Praze se díky Janu Klobasovi seznámil s Karlem Neprašem, svým dobrým přítelem, a spoluředitelem uměleckého hnutí Křižovnické školy, čistého humoru bez vtipu. Steklíkova tvorba na rozdíl od jeho vrstevníků, kteří se kvůli temné době 50. let věnovali především temnému existencionalismu, byla hravá a vtipná, neztrácela absolutní svobodu tvorby. Směrově by se dal Steklík zařadit k informelu, proudu expresivní strukturální abstrakce, který se snažil radikálně se vymezit vůči veškeré soudobé produkci. Nejvíce ho inspiruje vlastní proces tvorby a všední život, nechává se ovlivnit Boudníkovými a Medkovými grafikami. V prostředí Křižovnické školy Steklík rozvíjí svůj smysl pro anekdotu a experiment, a v jeho díle je patrná inspirace všedním dnem, který se většinou odehrával v hospodě, kde Křižovníci, včetně Steklíka přicházeli se svými nevšedními nápady jak zpochybnit oficiální kulturu.
V druhé polovině 60. let se Steklík dostal do Brna, kde se podílel na tvorbě pro časopis Host do domu. Později začal spolupracovat i s brněnským časopisem Věda a život, a v Brně zůstal. V roce 1967 měl první společnou výstavu s Karlem Neprašem v Moravském muzeu v Brně. V 70. letech zanikl Host do domu a Steklík se vrací zpět do Prahy a v rámci Křižovnické školy, vytváří některá ze svých nejznámějších land artových děl jako například „Letiště pod mraky“ (1971) nebo „Smutek bílého sněhu“ (1971) o kterých se zmíním později. Druhá polovina 70. let se nesla ve znamení Charty 77, kvůli které se musela většina členů Křižovnické školy, včetně Steklíka přesunout do ústraní a omezit svou tvorbu. Po revoluci Steklík stále tvoří a má výstavy v českém prostředí tak v zahraničí, dále se schází v hospodě se svými přáteli z řad Křižovníků. Jan Steklík zemřel náhle 11. 11. 2017 ve svém domově v Ústí nad Orlicí, v blízkosti manželky Marie Steklíkové.
Výstavu v Domě umění města Brna připravili kurátoři Josef Cseres a Terezie Petišková. Jednalo se o celkovou retrospektivu Steklíkova díla, která do té doby v této úplnosti, neproběhla. V prvních třech sálech byly chronologicky představeny autorovi kresby. Přelom 50. a 60. let byl věnován lyrické abstrakci, parafrázi kubismu a počátku Steklíkovi humoristické kresby. Další linie tvorby byla věnovaná informelu, kde jsme mohli vidět groteskní koláže dotvářené kresbou, reagující na dobovou situaci. V řadě kreseb reagoval na absurdní drama Plešatá zpěvačka, kde projevil vyhraněný smysl pro vyjádření absurdity vztahů, která ovládá společnost nejen v totalitních režimech. Ústřední část sálu byla věnovaná tvorbě z konce 60. a počátku 70. let. Vodorovná instalace těchto obrazů měla zdůraznit jejich experimentální charakter. Jednalo se především o Steklíkovi známé Ňadrovky, eroticky podbarvené půvabné kresby, o takzvané Zamalovánky, drobné studie, které vytvářel v 70. letech a stály na hranici mezi informelem a důsledným konceptem, nebo o takzvané Zapalovánky, kde Steklík věšel na ramínka “kravaty” a pomocí jejich propalování dosáhl živé struktury. Další část výstavy byla věnována fotografiím landartových akcí, které Steklík pořádal především s Křižovnickou školou. K vidění byla například fotografie z land artového happeningu Letiště pod mraky, při kterém Steklík položil balící papír ve tvaru mraků na louku a následně je zapálil, nebo fotografii Smutek bílého sněhu, která je inspirovaná akcí “Smutek bílého papíru”, kdy Steklík v hospodě namaloval černou čáru přes účtenku a pojmenoval to Smutek bílého papíru. Posledním okruhem výstavy byly takzvané “krutosti těla” figurální motivy a parafráze oděvů v kresbách a objektech.
Výstava podle mého názoru zmapovala Steklíkovu tvorbu jak nejlépe šlo, jelikož jeho dílo je roztroušené v mnoha soukromých sbírkách a mnohdy kvůli svému přirozenému chaosu těžko uchopitelné. Kurátorům výstavy se ale podařilo tento chaos společně s hravostí vyzdvihnout a vytvořit přirozený řád, který umožnil divákovi porozumět Steklíkově dílu.
